ČSN EN 20140-10

Norma je identická s EN 20140-10:1992. Tato desátá část ISO 140 obsahuje údaje o laboratorní metodě měření vzduchové neprůzvučnosti níže definovaných malých stavebních prvků v laboratorních podmínkách difúzního pole. Předpokládá se, že získané výsledky se budou používat k vývoji stavebních prvků s vhodnými akustickými vlastnostmi, k srovnávání takových prvků podle jejich zvukově izolačních vlastností a k odhadování jejich vlivu na neprůzvučnost dělicích konstrukcí v budovách. Tato mezinárodní norma platí s výjimkou oken a dveří pro stavební prvky o ploše menší než 1 m2, které se vyskytují v určitém počtu jednotlivých velikostí s přesně definovanými bočními rozměry, a které nezávisle na dělicí stavební konstrukci přenášejí zvuk mezi dvěma sousedními místnostmi nebo mezi jednou místností a venkovním prostorem. Norma se kromě jiného týká těchto stavebních prvků: vzduchotechnická potrubí, větrací jednotky, ventilátory, průvětrníky, větrací mřížky a žaluzie, kabelové kanály, systémy těsnění styků stavebních konstrukcí. Uvedená metoda není prvotně zamýšlena pro komponenty tvořící část integrované jednotky, u nichž může jim příslušející přenos zvuku záviset na vzájemném působení jednotlivých částí. Čl.3.1 Normalizovaný stupeň zvukové izolace stavebního prvku: Pro účely této zkušební metody je normalizovaný stupeň zvukové izolace stavebního prvku (normalizovaný rozdíl hladin stavebního prvku) definován rovnicí (1); značí se Dn,e a vyjadřuje se v decibelech Dn,e = L1 - L2 + 10 1g (AO/A) dB (1). Kde L1 je střední hladina akustického tlaku ve vysílací místnosti, v dB; L2 je střední hladina akustického tlaku v přijímací místnosti, v dB. Ao je pohltivá plocha, ve čtverečních metrech (pro laboratoř Ao = 10 m2); A je ekvivalentní pohltivá plocha v přijímací místnosti, ve čtverečních metrech. Jsou normalizovány zejména požadavky na laboratoř (kap. 5), na montáž prvků a uspořádání zkoušky (kap. 6), vyjadřování výsledků (kap. 9) a na zkušební protokol (kap. 10). ČSN EN 20140-10 (73 0511) byla vydána v červnu 1995.