ČSN EN 1437

Tato norma specifikuje dvě metody zkoušení trubek a tvarovek nebo spojů plastových potrubních systémů pro stokové sítě a kanalizační přípojky uložené v zemi pro stanovení jejich odolnosti vůči deformaci a těsnosti při vystavení vnějšímu zatížení ve spojení s průtokem horké vody. Metoda A zahrnuje teplotní cykly s průtokem střídavě horké a studené vody a používá se pro trubky a příslušné tvarovky o středním vnitřním průměru dem <= 190 mm. Metoda B zahrnuje průtok pouze horké vody, kromě intervalů specifikovaných pro měření vnitřního průhybu a používá se pro trubky a příslušné tvarovky o středním vnitřním průměru 190 mm < dem <= 510 mm. Zkušební těleso skládající se z trubky nebo soustavy trubky(trubek) a tvarovky(tvarovek) se umístí na štěrkové lože o tloušťce 100 mm a zakryje se štěrkem do výšky 600 mm nad vrchní část trubky upevněné v boxu o specifikovaných rozměrech. V závislosti na jmenovité velikosti největší zkoušené trubky nebo spoje se vyvozuje konstantní vertikální zatížení působící skrze štěrk a buď specifikovaný počet cyklů horké a studené vody nebo pouze horké vody protékající zkušebním tělesem. Deformace zkušebního tělesa je indikována vertikálním průhybem nebo se měří stlačení vnitřního průměru. U velikostí o středním vnitřním průměru dem <= 190 mm se nechá zkušebním tělesem protékat horká a studená voda a během intervalů během přestávek mezi cykly může zkušebním tělesem procházet vzduch (Metoda A). U trubek se středním vnitřním průměrem 190 mm < dem <= 510 mm protéká zkušebním tělesem horká voda konstantním průtokem (Metoda B). Měří se vertikální průhyb zkušebního tělesa. U zkušebního tělesa se kontroluje na konci zkoušky vznik trhlin, lokální průhyb na dně hlavního vedení a těsnost na spojích.