ČSN EN ISO 75-1

1.1 - Tato část ISO 75 uvádí obecnou metodu zkoušení pro stanovení teploty průhybu při zatížení plastů (napětí v ohybu při tříbodovém zatížení). Pro různé typy materiálů jsou definovány různé typy zkušebních těles a různé hodnoty konstantního zatížení. 1.2 - ISO 75-2 uvádí specifické požadavky pro plasty (včetně plněných plastů a plastů vyztužených vlákny o délce před zpracováním do 7,5 mm) a ebonit a ISO 75-3 uvádí specifické požadavky pro reaktoplastové lami-náty s vysokou pevností a plasty vyztužené dlouhými vlákny o délce větší než 7,5 mm. 1.3 - Uvedené metody jsou vhodné pro hodnocení relativního chování různých typů materiálů při zvýšené teplo-tě při jejich zatěžování definovanou rychlostí zvyšování teploty. Získané výsledky nemusí představovat maxi-mální teplotu pro použití zkoušeného materiálu, neboť v praxi mohou být základní faktory jako je čas, podmín-ky za-těžování a jmenovité napětí na povrchu tělesa odlišné od zkušebních podmínek. Spolehlivého srovnání hodnot lze docílit pouze pro materiály se stejným modulem pružnosti v ohybu měřeným při pokojové teplotě. 1.4 - Metody specifikují přednostní rozměry zkušebních těles. 1.5 - Hodnoty získané uvedenými metodami nejsou vhodné pro odhad skutečného chování materiálu při jeho aplikaci. Hodnoty nejsou vhodné pro konstrukční analýzy nebo pro odhad životnosti materiálu při zvýšených teplotách. 1.6 - Metoda je běžně známa jako zkouška stanovení teploty průhybu nebo zkouška stanovení teploty tepelné deformace (HDT - heat deflection temperature nebo heat distortion temperature), neexistuje však žádný oficiál-ní dokument, který by uvedené označení používal.